Školní výlet 9. A do Krkonoš
Byl to poslední výlet deváťáků, tak jsme vyrazili do našich nejvyšších hor. Cesta tam byla dost dlouhá. Vlakem jsme se po dvojím přestupování dostali do Vrchlabí. Dál jsme cestovali autobusem do Černého Dolu. Odtud to byl již jen kousek – asi 2 km pěšky do prudkého kopce ve vedru, kdy si každý nesl svůj spacák, jídlo na 4 dny a vše potřebné. Nakonec jsme přeci jen stanuli všichni před Turnovskou boudou, která se stala na několik dnů naším domovem.
Pot jsme smyli v rybníčku hned vedle chaty. Voda byla příjemná. Skamarádili jsme se i se zdejšími pulci a čolky.
Výhled od chaty je nádherný. A to ve dne i v noci. Úžasný byl hlavně v době, kdy všude bouřilo, v dáli nad horami blesky osvětlovaly oblohu a my to pozorovali z bezpečí od chaty a nad námi nic.
První večer jsme si udělali oheň. Opekli něco, poseděli.
Druhý den jsme vyrazili na Černou horu. Tyčí se do výše 1299 m nad mořem. Vystoupali jsme na rozhlednu Panorama na vrcholu Černé hory. Chvíli jsme se zastavili i u horolezecké stěny a někteří se snažili postavit také na slackline a vyzkoušet své provazochodecké umění. Cestou jsme se zastavili opět v Černém Dole. Osvěžili jsme se v místním obchůdku a pak znovu do kopce k chatě. Tentokrát to však bylo mnohem snadnější, protože jsme stoupali bez zátěže, jen s malým batůžkem. A opět všichni naskákali rovnou do rybníčka k pulcům ... A pak se vařilo a vařilo a vařilo . . . Sesedli jsme se kolem jednoho stolu a dali se do těch dobrotJ
Na následující den byl naplánován výstup na Sněžku, jejíž nadmořská výška je 1603 metrů. V noci mírně sprchlo, dobře se tedy dýchalo. Přesto jsme přehodnotili schopnosti všech členů a rozhodli se pro variantu – pěšky dolů do Černého dolu, autobusem do Pece pod Sněžkou a lanovkou na vrchol Sněžky. A na Sněžce nás čekala . . . . . . MLHA!! A to taková, že by se dala krájet, jak poznamenal Radek. A nevypadalo to, že by se měla jen tak rozplynout. Lidí bylo na vrcholu hodně a všichni byli zklamaní, že slibované daleké výhledy končí ve vzdálenosti pět metrů. Vydali jsme se tedy na sestup a dál k Luční boudě. Uvnitř jsme se posilnili z vlastních zásob a pokračovali k chatě Výrovka. Cestou jsme procházeli územím, kde ještě ležel sníh! Postupně mlha řídla a z hřebenu Liščí hory jsme mohli po asi čtyřech hodinách vidět opět Sněžku zalitou sluncem v celé její kráse. Hory jsou zkrátka hory. Člověk musí počítat se vším.
Následující den jsme balili, uklízeli a loučili se s nádhernou krajinou našich nejvyšších hor – Krkonoš.
Bylo to krásné a už je to minulost.
M. Kyselovská
